A co tam budeš dělat ty, Míšo?

To je asi druhá nejčastější otázka hned po tom, proč se někdo dobrovolně stěhuje do severovýchodní Číny.

A odpověď?

Vlastně úplně nevím.

Kdo mě zná, ví, že nejsem člověk, který by vydržel dlouho sedět na místě. Mám ráda, když se něco děje, když něco plánuji, organizuji nebo zařizuji. Takže představa, že budu tři roky jen posedávat doma a čekat, až se ostatní vrátí ze školy a z práce, je velmi nepravděpodobná.

Na druhou stranu je to zvláštní pocit. Poprvé po hodně dlouhé době přede mnou neleží žádný velký pracovní plán, žádný projekt, byt k rekonstrukci ani seznam úkolů na několik měsíců dopředu. Místo toho mám před sebou tři roky v zemi, o které toho vlastně pořád strašně málo vím.

A právě to mě na tom asi láká nejvíc. Změna.

V první řadě bych se ráda naučila alespoň základy čínštiny. Nedělám si iluze, že bych po pár letech plynně debatovala o světové ekonomice v mandarínštině. Upřímně budu ráda, když si zvládnu objednat nepálivé jídlo, zeptat se na cestu a nebudu omylem kupovat pět kilo cibule místo pěti jablek. Ale přijde mi fér pokusit se mluvit jazykem země, ve které budu žít. Nečekat automaticky, že všichni kolem budou umět anglicky, ale projevit alespoň trochu snahy.

Jsem zvědavá na jejich každodenní život. Na věci, které se do cestovatelských průvodců nevejdou. Jak nakupují, co jedí, jak tráví volný čas, co považují za normální a co naopak za zvláštní.

A pak jsou tu trhy.

Z nějakého důvodu si představuji, že budu chodit mezi stánky, objevovat nové chutě a domů nosit věci, o kterých ještě ráno nebudu vědět, že existují. Zkušenější expati mě ale upozorňují, že mě to nadšení přejde přibližně po druhé návštěvě a nakonec budu stejně objednávat nákup přes aplikaci s doručením domů. :) 

Hodně mě láká také čínská medicína. Částečně z čisté zvědavosti, částečně z osobních důvodů. Moje oči už mají za sebou ledacos a ekzém s alergiemi se mnou tvoří nerozlučnou trojici už řadu let. Nemám žádná přehnaná očekávání ani nepředpokládám zázraky na počkání, ale když budu mít možnost poznat jiný pohled na zdraví a třeba si z něj něco odnést, proč ne?

Ráda bych zkusila tai-chi, i když zatím netuším, jestli se ze mě stane pravidelná návštěvnice ranních cvičení v parku, nebo to skončí jednou fotografií a historkou na blogu.

A samozřejmě budu dělat to, co dělám vždycky. Starat se o rodinu, pomáhat dětem zvyknout si na nový život, plánovat výlety a vymýšlet, kam vyrazíme o dalším prodlouženém víkendu.

Protože když už budeme bydlet v Mandžusku, byla by škoda zůstat sedět doma. Mongolsko, Korea, Vietnam, Japonsko, Hong Kong, Thajsko, Čína... seznam míst, která bych chtěla vidět, je zatím podstatně delší než seznam těch, která skutečně stihneme. Po každé cestě budu referovat na blogu a zároveň seskupovat cestovní zážidky přímo v sekci cestování.

Zaslechla jsem také, že shánějí dobrovolníky na pomoc s organizací vánočních trhů. A mám takové malé tušení, že moje ruka mě bude svrbět natolik, že se brzy přihlásím. :)))

A znám se dost dobře na to, abych tušila, že si dřív nebo později najdu i nějakou aktivitu navíc. 

Takže co tam budu dělat?

Objevovat. Učit se. Pozorovat. Ochutnávat. Cestovat. Psát. A nejspíš se občas ztrácet.

A to mi na začátek připadá jako dostatečný plán.