Nastal den D

Ráno je náročné. Vstáváme v šest a snažíme se dobalit poslední zbytky, doklidit chalupu, uklidit věci ze zahrady, svléknout postele a ještě nechat v Praze opravit Alešův notebook.

Skoro celý den nestíhám reagovat na zprávy a telefonáty všech, kteří se s námi ještě chtějí rozloučit a popřát nám hodně štěstí.

Ve dvě odpoledne nás vyzvedává logistická firma. Nakládáme kufry a vyrážíme na letiště.

Cesta trvá asi hodinu a tři čtvrtě a během ní se pan řidič rozpovídá o tom, že když převáží neklidná zvířátka, přehazuje přes ně deku. Asi chápete, že naráží na ta dvě naše zvířátka vzadu, která se koušou, kopou, perou, hádají a hlavně se přetahují o moji bundu. Když nás na letišti vysazuje, myslím, že se mu docela ulevilo.

Hlavně posaďte děti k rodičům

Na letišti míříme k přepážce 178 s jediným cílem – zajistit si společná sedadla.

Při online výběru byla volná pouze tři místa. My jsme čtyři. Předem se nám s aerolinkou čtvrté místo zajistit nepodařilo, protože ostatní sedadla už byla obsazená, a tak nám doporučili vyřešit to až při check-inu. Jenže ani tam už žádná sedadla na výběr nejsou. Výsledek je tedy takový, že já sedím v přední části kabiny s Majdou, Rozárka za námi a Aleš úplně vzadu.

Přesvědčujeme paní na přepážce, že by přece jen bylo dobré, kdyby každé naše dítě mělo vedle sebe jednoho rodiče. Nakonec se jí podaří nás přeskládat tak, že já s Majdou sedíme v první řadě a Aleš s Rozárkou v poslední. Není to úplně společné cestování, ale pořád lepší než původní varianta.

Po odbavení kufrů už na nás mává babi s dědou Lubošem, kteří se přijeli na letiště rozloučit a předat dětem dárečky.

Loučíme se a pokračujeme přes pasovou kontrolu. Ještě rychle kupujeme čtvery lázeňské oplatky jako symbolické dárky do Číny a pak už se konečně boříme do křesílek letištního salonku a dáváme si drink na opadnutí celodenního napětí.

Děti si nadšeně nandávají jídlo z bufetu, aby si pořádně napucly bříška, protože jsme celý den pořádné jídlo neměli, a v letadle nebyl hlad, protože netušíme jak moc budou jídla přívětivá pro děti. Největší úspěch v salonku ale nemá jídlo. Je to pojízdný robot, který sbírá nádobí. Holky ho pronásledují po celém salonku a div nezačnou sbírat prázdné talíře i cizím lidem, jen aby je do něj mohly dávat.

Jedenáct hodin, během kterých vás pořád někdo krmí

Pak už směřujeme do letadla. Děti nadšeně zaplují do svých business kajutek s polohovatelnými sedadly, která se dají sklopit úplně do vodorovna. Mají vlastní velkou obrazovku, sluchátka, kosmetickou taštičku, bačkůrky, deku a polštářek a okamžitě začínají všechno zkoušet.

Čas do odletu uteče překvapivě rychle a sotva vzlétneme, letušky začínají nosit několikachodové menu a každých pár minut nabízejí něco k pití. Poslední chody už odmítám, zavírám oči a usínám.

Budím se asi po třech hodinách a už se mi moc nedaří znovu zabrat. Kolem čtvrté ráno českého času nám začínají nosit další několikachodové menu. Takže si ve čtyři ráno hezky posnídáme hovězí špíz, polévku, pečivo, jogurt a ovoce. Chvíli po snídani už se připravujeme na přistání.

Původně jsme měli zpoždění, ale nejenže jsme ho cestou dohnali, dokonce přilétáme dřív. Na přestup v Soulu tak máme dvě hodiny.

Soul a hledání správného terminálu

Na letišti trochu bloudíme, protože na naší palubní vstupence je jiné číslo brány než na elektronické tabuli. Logicky se řídíme tabulí, protože ta by měla být aktuální, zatímco naše palubní vstupenka byla vytištěná už v Praze. Jenže brána k terminálu 1 při každém skenování našich pasů zuřivě pípá. Po několika pokusech nás posílají jinam. K terminálu 2. Přesně tam, kam nás od začátku posílala naše palubní vstupenka.

Letiště v Soulu je obrovské a děti začínají remcat, ale nakonec jsme tam, kde máme být, a zbývá nám ještě čas na salonek, kde se je pokoušíme uplatit jídlem. Aleš jim nandává různé místní pochutiny k degustaci, ale dětem to příliš nevoní. Pak objeví točenou zmrzlinu. Problém vyřešen.

Za chvíli už zase nastupujeme do letadla. Tentokrát nás čeká jen necelé dvě hodiny ze Soulu do Changchunu.

Opět nemáme sedadla společně s dětmi, ale business třída má na tomto letu jen osm míst a naštěstí také velmi ohleduplné spolucestující, kteří si s námi ochotně prohodí sedadla tak, abychom mohli sedět s dětmi.

Sotva vzlétneme, následuje další několikachodové menu. Já už hlavní chod vzdávám a dávám si jen předkrm a dezert.

A než se nadějeme, přistáváme v Changchunu.

Jsme tady

Trochu se zadrhneme při kontrole pasů a víz, ale nakonec projdeme a míříme za řidičem, který už na nás čeká v příletové hale.

Nasedáme do auta a asi po 45 minutách vystupujeme před naším novým domovem. Ještě ani nestihneme pořádně dojít ke dveřím a už se potkáváme se sousedy. Hned nafasujeme barel pitné vody, domácí chleba a muffiny. Naše a jejich děti se v rychlosti pozdraví a rovnou domlouváme společné hraní na zítřek. Děti se už znali přes videohovory, takže jsou ledy prolomené rychle. 

Já s Alešem pojedeme do banky založit účet a nastavit čínské telefonní číslo, abychom tady mohli začít normálně fungovat. A hlavně platit, což je poměrně zásadní detail třeba ve chvíli, kdy si chcete koupit jídlo. S klasickou zahraniční platební kartou tady totiž člověk jen tak snadno nezaplatí.

Díky sousedce na nás doma čeká také základní nákup ovoce, zeleniny a masa. Od hotelu jsme dostali krásné květiny, talíř ovoce a k Alešově radosti i dvě lahve místního piva na osvěžení po dlouhé cestě.

Děti nadšeně vběhnou do domu, zabírají si svoje pokojíčky, otevírají kufry a začínají dávat oblečení do skříní. Rozárka odmítá jít na jakoukoli procházku po areálu a rovnou se převléká do pyžama. Protože se přece zabydlujeme a už se jí nikam nechce. Což ale vůbec neznamená, že by chtěla spát.

Děti jsou stále plné energie a nadšeně běhají po celém domě. Nám s Alešem došly baterky už před několika hodinami. Já ale ještě jednu věc udělat musím.

Napsat dojmy z celého dne, dokud je mám v hlavě.

Tak dobrou a zas příště :)