Jak vypadal náš den před odjezdem?

Náš poslední den před stěhováním do Číny vypadal trochu jako městská bojovka. Během několika hodin bylo potřeba podepsat kupní smlouvy, zařídit mezinárodní řidičák, ověřit hromadu podpisů, zaměřit byt, vyzvednout poslední balíčky a ideálně se ještě rozloučit s rodinou.

A někde mezi tím vším se najíst.

Poslední zařizování před odjezdem do Číny

Začínáme na Alze, protože nám samozřejmě ještě něco chybí a potřebujeme to den před odjezdem.

Odtud míříme k advokátce. Ještě před odletem se totiž snažíme koupit garáž, o kterou usilujeme už několik let, a dnes máme podepisovat kupní smlouvy. Zatím jen my, prodávající by měl – snad – podepisovat příští týden.

K advokátní kanceláři přijíždíme kupodivu s pár minutami rezervy a Aleš si vzpomene, že když už jsme ve městě, mohl by si ještě zařídit mezinárodní řidičák. V Číně mu sice k ničemu nebude, protože tam neplatí, ale chceme cestovat i po okolních zemích a tam se může hodit.

Jediný problém je, že k němu potřebuje pasovou fotku.

Fotili jsme se nedávno a prozíravě jsme si nechali vytisknout i spoustu kopií, abychom je měli právě pro podobné případy. Méně prozíravě jsme je nechali ležet na stole na chalupě.

Naštěstí mám Alešovu fotku v odeslaných e-mailech, takže zkoušíme místní tiskárnu a světe div se, opravdu nám ji zvládnou vytisknout v požadovaném formátu. Máme fotku, do seznamu úkolů přidáváme magistrát a jdeme podepisovat smlouvy.

U advokátky všechno podepíšeme, jen zatím netušíme, jestli to celé k něčemu bude. Prodávající se totiž na poslední chvíli začal cukat. Nezbývá tedy než doufat, že příští týden skutečně dorazí a podepíše také.

Mezinárodní řidičák a plné moci

Od advokátky jedeme rovnou na magistrát. Aleš jde vyřídit mezinárodní řidičský průkaz a já beru děti někam rychle sehnat něco k jídlu. Najíme se, vracíme se za Alešem a někde cestou mi dochází, že plné moci, které chceme hned potom nechat ověřit, zůstaly v autě.

Posledních pár dní jsme je přitom vyráběli, upravovali a kontrolovali pořád dokola. Plné moci na nemovitosti, úřady, poštu, přepis auta a všechno ostatní, co by během našich tří let v Číně mohlo nastat a kvůli čemu opravdu nechceme zjistit, že musíme přiletět do Česka jen proto, že někde chybí podpis.

Takže nechávám děti s Alešem na magistrátu a vracím se k autu.

Potkáváme se znovu před úřadem a pokračujeme na poštu ověřovat podpisy. Je jich čtrnáct.

Děti to celé absolvují s námi, takže cestou zpátky k autu dostávají zmrzlinu. Trochu jako odměnu a trochu jako úplatek za pokračující spolupráci.

Mezitím mi do našeho libereckého bytu dorazil balíček. Pochopitelně něco, co potřebujeme vzít s sebou do Číny, takže se tam ještě musíme zastavit. A když už tam jsme, v rychlosti byt zaměřujeme a kreslíme dispozici, protože i to je jedna z věcí, kterou jsme si nechali na poslední den.

Poslední loučení před Čínou

Pak už začíná kolečko loučení.

Nejdřív táta. Předáváme pár věcí a dokumentů a loučíme se.

Pak ségra, se kterou se ale míjíme. Necháváme u nich nějaké zbytky, část plných mocí a také přebytečnou lékárničku. V posledních dnech totiž postupně zjišťujeme, že jsme si připravili výrazně víc věcí, než jsme schopni fyzicky odvézt, takže místo balení už začínáme spíš rozdávat.

Ze ségry pokračujeme do Jablonce za babičkou, potom za Danou a dědou a nakonec ještě do Mukařova za druhou babičkou.

A najednou už to není jen další položka na seznamu. Je to poslední návštěva před odjezdem. Poslední objetí, poslední "tak se mějte" a "zavoláme si" nebo "uvidíme se nejdéle za rok, až přijedeme na návštěvu". 

Protože ještě pořád nemáme dost problémů

Do toho všeho máme ještě jeden problém, který průběžně řešíme při přejezdech.

Alešův nový počítač nefunguje.

Koupili jsme ho před sedmnácti dny. Což znamená, že čtrnáctidenní lhůtu pro odstoupení od smlouvy jsme prošvihli přesně o tři dny. Standardní reklamace může trvat třicet dní a my zítra odlétáme do Číny.

Řešíme, jestli ho poslat poštou a riskovat poškození, nebo ho osobně odvézt do Prahy, na což dnes už opravdu nemáme čas. Po několika telefonátech s prodejcem nakonec vzniká plán: Aleš ho zítra ráno před odletem odveze na jejich prodejnu, kde se ho pokusí opravit na počkání.

Takže máme program i na zítřek.

A pořád nejsme sbalení

Po návratu domů nás čekají kufry, tašky, dokumenty, poslední várka prádla, věci, které ještě musíme někomu předat, věci, které musíme vzít s sebou, věci, které už se nikam nevejdou, a auto, které potřebujeme alespoň trochu "vykydat", abychom se za něj nemuseli stydět.

A pořád dokola přemýšlíme:

Co jsme zapomněli koupit? Co jsme zapomněli zařídit? Co musí do odbaveného kufru? Co musí do příručního? Co budeme potřebovat hned po příletu? Co tady naopak nesmíme nechat?

A hlavně – na co jsme zapomněli, aniž bychom zatím věděli, že jsme na to zapomněli? To je moje nejoblíbenější kategorie.

Večer se vracíme domů s pocitem, že jsme toho za jediný den stihli neuvěřitelné množství, a zároveň že jsme skoro nic nestihli.

Zbývá poslední noc.

Rozloučení. Věci. Papíry. Kufry. Prádlo.

A zítra už Čína.

Tedy ještě opravit notebook v Praze.

A pak už snad Čína.